Někdo jezdí k babičkám a dědečkům, jiní tráví čas s kamarády na táboře, ale spoustu lidí i zůstává doma, protože nemají potřebu nikam jezdit a takhle jim to vyhovuje. A to je v pořádku.
Teď si asi říkáte: "Proč proboha píše o tom, kdo co dělá o prázdninách, když je polovina září?" Ale já se tady nechci bavit o prázdninách, ale hlavně o tom cestování.
Já můžu být jen ráda, že mám rodiče, co chtějí objevovat nová místa a já se na tom můžu podílet s nimi. Když řeknu cestovat, myslím hlavně po Evropě. Já jsem nikdy nevytáhla paty mimo můj kontinent, i když bych kolikrát docela ráda. Vždy když někam jedeme, je to v létě většinou Chorvatsko, Itálie, někdy i Řecko, ale vždy u moře, a nebo pak na jaře vyrážíme do Alp. Celoročně mamka plánuje výlety po Česku a okolí hranic, kdykoliv nemáme školu a já mám tak spoustu možností poznat nová místa. Sice se kolikrát tvářím otráveně a jako bych tisíckrát radši byla jinde, ale ve skutečnosti jsem ráda, že se někam dostanu. To pak kdykoliv se mluví o nějakých místech, ať už to jsou hrady a zámky při dějepisu, nebo nějaké přírodní památky v zeměpisu, mám svým způsobem radost, že můžu říct: "Tady jsem byla". Což mou nejlepší kamarádku přivádí k šílenství a pokaždé mi odpoví: "Prosím tě, ty jsi byla všude!!" - Ne, nebyla, ale ráda bych.
Letos jsme trávili konec prázdnin na ostrově Hvar v Chorvatsku. Cesta tam byla ke konci hodně komplikovaná, protože jsme tři hodiny čekali na trajekt, který by nás na ostrov přepravil. Když jsme se na tu loď konečně dostali, po dvaceti kilometrech jízdy autem jsme se na další dvě hodiny sekli na malém parkovišti uprostřed ničeho, protože před námi byl obrovský požár, který zasahoval na silnici, takže jsme nemohli projet. Když ke všemu přidáte i nesnesitelné horko a nikde žádný stín, zdá se to jako že ta dovolená teda vážně začíná parádně. Ale jakmile jsme projeli městem Gdinja a po věčně prudkých zatáčkách a prašné cestě se dostali k apartmánu, rázem člověk zapomněl, že je v civilizaci. A myslím to v dobrém slova smyslu. Byl to tam konec světa. Klid, žádní hluční turisti a hlavně krásné a teplé moře. Strávili jsme tam čtrnáct dní. Během toho pobytu jsme samozřejmě navštívili hlavní město Hvar a i si udělali zastávku v Humacu, což je vesnice, která vypadá úplně stejně jako tenkrát ve 13. století, což bylo docela zajímavé. Pak poblíž jsme šli ještě do jeskyně.
Mně se na Hvaru celkově moc líbilo. Jak tím okolím, tak i ubytováním a i pláží, kde skoro nikdo nebyl, což se o Itálii říct fakt nedá. Byl tam božský klid.
A jako pokaždé jsme se i letos někde stavili po cestě zpět. Zajeli jsme do Bosny a Hercegoviny, abychom viděli město Mostar, kde se nachází Stari most, který vlastně odděluje chorvatsko-muslimskou část od srbské. Přiznám se, že když jsme ten most přecházeli na druhou stranu k těm muslimům, měla jsem upřímně docela strach, ale zřejmě zbytečný. Nakonec mi jich bylo jen líto, protože v takovém vedru musely ty ženy být celé zahalené. Co mě ale na tom mostu překvapilo, bylo to, že tam byli kluci, kteří když jste jim zaplatili, oni z toho mostu skočili do řeky pod námi. Bylo to působivé vidět někoho padat z takové výšky a měli můj o to větší respekt, když jsme se dostali dolů k té řece a zjistili jsme jak příšerně je ledová.
Abychom se cestou ještě zchladili a před dlouhou cestou umyli, naše poslední zastávka směřovala na vodopády Kravica, též v Bosně a Hercegovině, kde jsme se tedy i vykoupali. Tím, že jsme byli zhýčkaní teplou vodou z moře, nám tahle připadala neskutečně ledová. Dokonce jsme tam ty kameny přímo pod vodopády s taťkou prolezli a já se mohla zbláznit, když jsem tam u kamene pod hladinou zahlédla hada. Ale vtipné na tom našem putování pod vodopády bylo to, že na nás celou dobu křičeli plavčíci, kteří to tam hlídali, ale my jsme je neslyšeli.
Abychom se cestou ještě zchladili a před dlouhou cestou umyli, naše poslední zastávka směřovala na vodopády Kravica, též v Bosně a Hercegovině, kde jsme se tedy i vykoupali. Tím, že jsme byli zhýčkaní teplou vodou z moře, nám tahle připadala neskutečně ledová. Dokonce jsme tam ty kameny přímo pod vodopády s taťkou prolezli a já se mohla zbláznit, když jsem tam u kamene pod hladinou zahlédla hada. Ale vtipné na tom našem putování pod vodopády bylo to, že na nás celou dobu křičeli plavčíci, kteří to tam hlídali, ale my jsme je neslyšeli.
Byla jsem na spoustě různých a okouzlujících míst, a že to bylo jen v Evropě, vůbec nevadí, protože tady je taky spousta krásných míst.
Ale na to kolik mi je let, už jsem toho zažila dost. Zemětřesení na Gargánu - nikdy vám nepřeju tohle zažít. Tím jak se země začala hýbat, stoupla voda a my jsme v apartmánu chodili po kotníky ve vodě. Viděla jsem vybuchovat sopku. Byla jsem tak šikovná, že jsem si i zařízla střep do nohy v aquaparku v Řecku. Udělala si otřes mozku na táboře, nebo mě málem unesl vítr i se stanem při stanování na Lipně. Je ale i spousta dobrých vzpomínek. Vidět plavat delfíny podél lodi, vidět rejnoka v otevřeném moři, v safari pozorovat lvi a tygry bez mříží jen tak z pohodlí auta bez jakýchkoli zábran, nebo plavat ve vodě plné medúz.
Ale na to kolik mi je let, už jsem toho zažila dost. Zemětřesení na Gargánu - nikdy vám nepřeju tohle zažít. Tím jak se země začala hýbat, stoupla voda a my jsme v apartmánu chodili po kotníky ve vodě. Viděla jsem vybuchovat sopku. Byla jsem tak šikovná, že jsem si i zařízla střep do nohy v aquaparku v Řecku. Udělala si otřes mozku na táboře, nebo mě málem unesl vítr i se stanem při stanování na Lipně. Je ale i spousta dobrých vzpomínek. Vidět plavat delfíny podél lodi, vidět rejnoka v otevřeném moři, v safari pozorovat lvi a tygry bez mříží jen tak z pohodlí auta bez jakýchkoli zábran, nebo plavat ve vodě plné medúz.
A když si představím, kolik zážitků mě v životě ještě čeká, jsem kvůli tomu neskutečně natěšená, ale zároveň se i bojím, co všechno se ještě může stát. Já určitě nebudu typ člověka, co jen bude sedět doma, ale ten, který až bude moct, procestuje kus světa. Nemůžu se dočkat, až se do toho pustím.
Lucy
