Sůl moře - Ruta Sepetys | Recenze

Autor: Ruta Sepetys

Rok a měsíc vydání: 2016/09

Počet stran: 352

Nakladatelství: CooBoo

Anotace: 
Zima roku 1945. Čtyři mladí lidé. Čtyři tajemství. Druhá světová válka chýlí ke konci, poblíž Východního Pruska se tisíce uprchlíků vydalo na pouť za svobodou a většina z nich má co skrývat. Mezi nimi i Joana, Emilia a Florian, jejichž cesty se zkřížily na lodi, která slibovala spásu. Jmenovala se Wilhelm Gustloff. Přišli každý odjinud, ale všechny je žene a pomalu dohání neštěstí, lži a… válka. Když se svoboda zdá na dosah, udeří tragédie. V tu chvíli je naprosto jedno, z které jste země a kultury či jaký je váš společenský status. Všech deset tisíc lidí na palubě bojuje za jedinou věc: Chtějí přežít. Autorka knihy V šedých tónech se vrací do dob druhé světové války se svým novým románem, jenž líčí jednu z nejhorších – přesto téměř neznámých – válečných tragédií.

Doba čtení: 25.1. - 30.1. 2017

Názor:

Předpokládám, že většina z vás, když se řekne slovo válka, si představí umírající lidi, hladomor, neštěstí, či násilí... A máte pravdu. Válka je nehezká věc, způsobující bolest, ztrátu a smrt.

Ale na každé špatné věci se najde i něco dobré. Třeba na světě existuje člověk, který díky válce, když utíkal před nepřítelem, potkal svojí životní lásku? Bez válek by nenásledovalo spoustu dobrých věcí, které se děly potom, ale nakonec si smrt přichází pro všechny, bohužel pro některé dřív.

"Říká se, že smrt má tisíc dveří, kterými vypustí život, a člověk si vždycky jedny najde. Na každého z nás ty dveře čekají. Vím to a jsem s tím smířený." 

Knih o válce existuje spousta. Rozhodně to není téma, které bych běžně v knížkách, které čtu, vídala. Zatím jsem jen tak nahlédla do Romeo, Julie a Tma, nebo jsem četla Zlodějku knih, ale číst knihy s válečnou tématikou je u mě spíš výjimečné.

Tuto knihu jsem jednoho dne potkala v knihkupectví. Koukala tam na mě a uchvacovala svou obálkou. To už byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem si knížku vzala, protože obálka mě okouzlila hned na první pohled. Druhým důvodem byl název. Sůl moře. Neobvyklý a tajemný. Pak jsem si přečetla anotaci a bezděky jsem si vzpomněla na Titanik. Láska, nebezpečí a téma, mě podobné Titaniku. To bylo třetí a poslední odůvodnění, proč si knihu vzít.

Knížka je rozdělená do čtyř pohledů čtyř mladých lidí, kteří se ocitají ve válce. Joany, Floriana, Emilie a Alfréda. Všechny spojuje tajemná minulost, vina a tajemství, která si s sebou v skrytu duše nesou. Myslím si, že autorka dokázala skvěle popsat charaktery postav, které se v knize objevují. Přísahám, že jsem se do děje vážně dokázala vcítit a prožívat to všechno společně s nimi. Tím, že jsou kapitoly krátké a pohledy se střídají rychle, vám celý příběh připadá akčnější a neustále se zde něco děje. 

Postavy byly vykreslené dobře, nevím, jestli je to mou představivostí, nebo autorčiným talentem, ale i když nebylo popsáno jak Joana, či Emilia vypadají dokázala jsem si je představit bez potíží. Kdybych měla vybrat jednoho člověka, který mi byl nejsympatičtější, byl by to Florian. Pruský mladý kluk s velkým srdcem nesoucí s sebou obrovské tajemství. 

Jakmile se všichni čtyři objeví na lodi jménem Wilhelm Gustloff, zanedlouho dostane děj rychlý spád a vy doufáte, že to všechno dopadne dobře a nikdo neumře.

"Tolik lidí potřebovalo mou pomoc. A já nemohla dělat vůbec nic. Mrazivá voda působila jejich srdcím okamžitý a smrtelný stres. Umírali na podchlazení. Místo abych pomáhala, musela jsem se dívat, jak se všude kolem mě odehrává katastrofa.
Vina je lovec.
A já byla její rukojmí."

Když vás kniha donutí se nad něčím zamyslet a začít přemýšlet, je to dobře. A přesně to se mnou Sůl moře udělala. Donutila mě se zamyslet nad tím, jak se lidé chovali, a jak se i chovají dnes. To jen proto, že nějací nadřazení pánové se pohádají o svá území, musí začít válka a umírat miliony nevinných lidí? Ještě teď, když na to pomyslím, mi běhá mráz po zádech a je mi tak akorát zle.

Nebudu tajit, že jsem brečela. Příběh totiž byl smutný. Jak by taky ne, když je o válce, ale zároveň byl i krásný a akční. Celá kniha byla stavěná na katastrofě, která postihla světové dějiny a svým způsobem opravdu připomínala Titanik. Potopení Gustloffa v roce 1945 byla ta největší námořní tragédie, která si vyžádala devět tisíc životů, ale stejně o ní svět moc neví.

"Často přemýšlím, jestli se to někdy změní, nebo jestli je to jen další tajemství pohlcené válkou."

A jak autorka ve své knize sama napsala: Nesmíme dopustit, aby pravda zmizela s těmi, kteří to vše prožili.

 

Oblíbená věta/citát:
Per aspera ad astra. Trnitou cestou ke hvězdám.

Hodnocení:
   Postavy: 99%

     Zápletka: 98%

Konec: 90%

 Obálka: 98%

        Originalita: 97%
  
      CELKEM: 96%  

On my wishlist #3

Je to už přibližně měsíc, co jsme s kamarádkou byly v kině na filmu Psí poslání. Od tý chvíle jsem se rozhodla, že doma potřebuju mít i knížku, protože film byl dokonalý. P.S. Jestli se na film do kina chystáte, doporučuji si s sebou vzít minimálně balení kapesníků.
Takže dnes je na mém seznamu přání sice jen jedna knížka, ale upřímě řečeno má cenu alespoň dvou.

Psí poslání

Autor: W. Bruce Cameron

Nakladatelství: Ikar

Rok a měsíc vydání: 2016/12

Anotace:

Všichni psi jednou přijdou do nebe… Ale nejprve musí splnit své poslání.

Autor románu Psí poslání, který si zamilovali čtenáři po celém světě, Bruce W. Cameron je přesvědčený, že jeden pes se může narodit několikrát za sebou, aby se mohl zdokonalovat v rozličných dovednostech a aby mohl čím dál tím lépe chápat člověka.

I hlavní hrdina knihy se na svět vrací znovu a znovu. Jeho první pokus dopadá tragicky. Potom hledá smysl života jako neposedný retrívr malého chlapce Ethana. Ani tenhle pokus nemá dlouhé trvání. Když se narodí znovu, nosí v srdci jediné přání – znovu spatřit Ethana, kterého nadevše miluje…

Stejnojmenný film přijde do českých kin 26. 1. 2017.

Jak moc knihu chci: 98%

Lucy

Alpy 2017

Ahoj! 

Jelikož mě určitě většina z vás pořádně nezná, pro začátek bych vám proto měla říct, že já s rodinou a přáteli jezdíme každý rok lyžovat do Alp. A já to miluju :)

Dnešní článek bude tedy o tom, co jsme tam dělali (lyžovali samozřejmě) a jak jsme si to tam užili.

Přiznám se vám, že jsem letos (až do letošního lyžování v Alpách) nikde lyžovat nebyla. Vždycky se do toho nahrnula nějaká nemoc a zkazila nám veškeré plány, které jsme měli. Jak už určitě víte, už začátek roku, co se zdraví týče a tak, za moc nestál. Proto jsem byla fakt moc natěšená, když jsme v pátek, v den pololetních prázdnin, brzo ráno odjížděli.

Pokaždé, když jsme takhle v zahraničí na delší dobu byli lyžovat, tak za asi nějaký poslední čtyři roky, jsem nebyla úplně zdravá. Takže jsem při pobytu buď měla horečky, bolelo mě v krku, nebo jsem chytla angínu a nikdy jsem si to nedokázala pořádně užít. A tak jsem si myslela, že letos, jelikož si s sebou nevezu ani rýmu, to přežiji bez jakékoliv bolesti, nemoci, či zranění. Nemocná jsem nakonec nebyla, ale staly se jiné nešťastné věci.

Letos jsme nerazili nikam daleko. Jen vedle k sousedům do Rakouska, takže cesta nebyla tak dlouhá jako minulý rok na Kronplatz do Itálie. Hned první den, jakmile jsme kolem deváté hodiny dorazili do lyžařského střediska Alpendorf v rakouském městě St. Johann im Pongau, převlíkli jsme se a razili na sjezdovku. První den byl super. Slunečný, jasný a bylo poměrně teplo, takže mi alespoň nemrzly nohy. (Mám je věčně zmrzlé.) Co mě překvapilo bylo to, že tu nebylo tak moc lidí jako jinde, kde jsme kdy byli, což bylo určitě dobře. Kolem jedné hodiny odpoledne jsme si šli sednout do restaurace a dát si nějaké dobré jídlo. No, tak trochu jsme neodhadli, že tu podávají tak veliké porce a po obědě jsme vypadali všichni jako sudy. Ale jídlo bylo vynikající, na to si nikdo z nás stěžovat nemohl. A když se k tomu připočte, že tu dělají doslova obrovské porce hranolků, není námitek.

 

 

Po celkem náročném dni lyžování jsme konečně dojeli až k ubytování. Jakmile nás domácí ubytoval, s dospělýma si dal slivovici na uvítanou a později za námi přišli i jeho manželka a dvě děti. Byli vážně milí. Co se samotného vnitřku ubytování týče, nestačili jsme valit oči, jak krásné to tam bylo. Moderní, ale celé ze dřeva. S kamarádkou jsme měly vlastní pokoj s obrovitánskou skříní a světlem, které podle libosti měnilo barvu od modré, zelené, až klidně po růžovou. Měly jsme i svou koupelnu, takže jsme nemohly být nic jiného, než spokojené.

Druhý den už to nebylo tak úplně super jak včera, ale na sjezdovkách nám svítilo sluníčko, lidí bylo přiměřeně a jídlo strašně dobrý, ale to špatné na tom dni bylo to, že mě neskutečně začali tlačit přeskáče. Měla jsem je nové, ne teda jako úplně, ale já je na sobě měla poprvé. Na to, že nás vždycky tlačí holeně jsme vždycky každý zvyklí, ale tohle byla jiná bolest, a tak trochu mi to zkazilo den, protože jsem nemohla lyžovat tak moc, jak jsem chtěla. Ale náladu mi rozhodně zlepšil výhled, který jsme odevšad celý den měli. Byly z toho i super fotky na Instagram :D

Třetí den bylo taky krásně, ale přes noc napadlo moc sněhu, a tak jsme jezdili po kotníky v nově napadaném. Strašně to zpomalovalo :) Byla i trochu víc zima a mně mrzly nohy. Přeskáče mě tlačily ještě víc než předešlý den, a tak jsme si je s taťkou zkusili vyměnit, jestli to nebude lepší. Nebylo. Měla jsem zmrzlejší nohy, bolely mě snad ještě víc než předtím, a navíc jsem nějak dokázala ohnout při jízdě lyži. (Další den jsem se pak modlila abych neskončila v nemocnici, protože jsem spadla na sjezdovce z důvodu ohlé lyže.) Navíc už je nám dobře známo, že třetí den je ten krizový a že člověka vždycky bolí všechno a nejvíc. Náladu mi ale zlepšila kopa hranolek k obědu. Člověk by možná řekl, že když celé čtyři dny intenzivně od rána do večera lyžuje, tak zhubne, ale ono ne, to po tom jídlu spíš přibere :D. A výhled kolem nás byl stále úchvatný. Taky jsme potkali sněhuláka :DD Večer jsem se pak musela prokousat laborkami z fyziky, protože jsem je měla hned v úterý, až přijdu do školy, odevzdat.

 

Poslední den jsme vstali dříve, nasnídali se, zabalili a rozloučili se z domácími. Pak nás čekala asi desetiminutová cesta do lyžařského střediska a poslední den lyžování. Jak už je u nás asi zvykem, vždycky se musí jeden den v Alpách pokazit a čirou náhodou je to většinou ten poslední. V pondělí byla zima, všude mlha, nebylo nikde vidět, a ještě k tomu sněžilo. Přidejme k tomu, že jsme byli hodně unavení, tak jsme si ten den neužili tolik. A jestli byla nějaká věc, na kterou jsem se v tom dnu opravdu těšila, bylo to to, až si sednu do restaurace a dám si tu obrovskou porci hranolek. A budu sedět a už se nehnu.

Člověk by možná řekl, že když si jdeme někam sednout na tu pauzu, kterou při tom celodenním lyžování máme, alespoň hodinu si posedíme, ale mi se vždycky najedli nějak rychle (neúmyslně) a táta s kamarádem najednou navrhli, že je čas jít a to to byla třeba jenom půl hodina, co jsme někde byli. Nakonec jsme všechny s kamarádkou ukecaly, že bude lepší jet o trochu dřív, protože počasí není nic moc, zítra jdeme do školy, a navíc jsme unavení. Cesta domů utekla neskutečně rychle. Já při tom poslouchala písničky, asi pět minut jsem si i četla :D, ale hlavně jsem se dívala na seriál Under the Dome, který od té doby, co jsem vydala článek o oblíbených seriálech, sleduji znova od začátku a úplně to miluju. Určitě se na to podívejte je to dokonalé ♥

Takže kdybych měla teď shrnout celé ty čtyři dny lyžování, asi bych našla více lepších věcí než horších. Středisko bylo krásné, široké a dlouhé sjezdovky. Lidí nebylo tak moc, jako jsme normálně zvyklí. Počasí celé tři dny krásné, jídlo vynikající a o ubytování nemám ani slov. Akorát ty totálně zmožený nohy od přezkáčů, ohlá lyže a příšerný počasí poslední den. Ale tak nikdy nemůže být nic úplně perfektní a myslím, že tenhle čtyřdenní výlet do Rakouska byl jeden z nejlepších zimních výletů, co jsme kdy podnikli.

Takže jo, bolí mě nohy, jsem unavená, ale ty zážitky, to jídlo :D, a hlavně ty krásné fotky to všechno s přehledem přestínili. 

Taky jste byli o pololetních prázdninách lyžovat?

Zatím ahoj :)

Lucy