Tady byla Britt-Marie | Recenze

 

 "Román o tom, jak se lidé ztrácejí, zamilovávají a kopou do všeho, co je kulaté."

Autor: Fredrik Backman

 Nakladatelství: Host 

Datum vydání: 04/2016

Počet stran: 368

Vazba: měkká vazba

 Anotace: zde

 

Tak, a teď kde začít...

Dle mého názoru je vždycky nejtěžší psát recenzi na knihu, která se vám dostala pod kůži a naprosto jste si jí zamilovali...

Jak jim knížku představit? Co všechno zahrnout, abych je na přečtení nalákala?
JAK SE MÁM SAKRA VŮBEC VYMÁČKNOUT A NĚCO ŘÍCT, KDYŽ JEDINÉ, CO MI V TÉ HLAVĚ KNIHA NECHALA, JE ZAMOTANÉ KLUBKO VŠECH MOŽNÝCH EMOCÍ A POCIT, ŽE TAHLE KNÍŽKA BYLA FAKT ZATRACENĚ SKVĚLÁ!?

Víte jak je těžké se po takovéhle emocionální bombě smysluplně vyjadřovat? Hodně těžké, fakt hodně... 

Takže teď vás poprosím o dvě věci:

1. Berte mé vyjadřování s rezervou.

2. Přečtěte si, co mám na srdci, a pak zaběhněte do nejblížší knihovny a knížku si půjčte.

Předem díky ♥

S Fredrikem Backmanem jsem se skrz knihy setkala již potřetí. A pokud jsem se na sto procent nepřesvědčila kdysi, teď vím s jistotou, že tenhle talentovaný člověk s neskutečně osobitým stylem vyprávění a talentem na psaní úžasných příběhů, je můj oblíbený autor.

Backman má ve zvyku do rolí hlavních postav dosadit velice zajímavé a originální případy. Buď je to zatvrzelý stařík, který hodlá spáchat sebevraždu (Muž jménem Ove), sedmiletá Elza se svojí nejlepší kamarádkou bláznivou babičkou (Babička pozdravuje a omlouvá se), nebo v dnešním případě paní již ve slušném životním období, která nedá dopustit na jedlou sodu, vyžívá se v uklízení či psaní seznamů a v žádnem případě nemá předsudky. Jo, a nesnáší fotbal.

Kent obvykle nadává, že přijedou pozdě, ale to si pak Britt-Marie úplně klidně založí ruce v bok a řekne: „Kente, já skutečně musím ustlat, než odjedeme. Co kdybychom se cestou zabili!“
Právě proto Britt-Marie nesnáší cestování. Kvůli smrti. Proti smrti nepomůže jedlá soda. Kent říká, že Britt-Marie přehání, a to pak Britt-Marie v duchu řve. Zrovna na dovolené lidi umírají jak na běžícím páse, a co by si o nich kdo pomyslel, kdyby jejich domácí musel vyrazit dveře a našel by tam nesvěží matraci? Že Kent a Britt-Marie žili ve špíně?

Život má občas velký smysl pro ironii a přihraje nám do cesty velká překvapení. V případě Britt-Marie to byl fotbalový míč, který si jednoho odpoledne našel cestu přímo k její hlavě.

Představte si to! Po 40 letech opustí manžela, s těží najde práci v Borgu, který mimochodem prošel finanční krizí a skoro všechno tam zrušili, a pak jí srazí k zemi předmět, který  jí nejen zašpiní kabát a Britt-Marie nemá po ruce jedlou sodu, ale navíc tahle nehoda zapříčiní, že se i přes spoustu protestů stane trenérkou místního fotbalového týmu. Jak říkám, ironie střídá ironii.

Britt-Marie napíše na seznam, že děti budou hrát Blbče, běž, a tak to hrají dál. Pak se shromáždí v kroužku kolem Britt-Marie, jako by čekaly, že jim Britt-Marie něco řekne, a tak Britt-Marie vyrazí za Samim, který sedí na kapotě svého černého auta, a zeptá se ho, co by to asi mělo být.
„Ále, však víte. Zaběhaly si a teď by chtěly hrát. Tak proneste motivační řeč a hoďte jim míč.“
„Motivační řeč?“ podiví se Britt-Marie.
„Něco povzbudivýho,“ upřesní Sami.
Britt-Marie chvíli přemýšlí, pak se otočí k dětem a co nejpovzbudivěji řekne:
„Koukejte se neušpinit.“

Co mám na téhle knize ráda, krom samotného originálního příběhu, je ten "vztah", který si během čtení vybudujete k postavám. Je to jako nalezení nové rodiny, ale trochu zrychleně. Z počátku jsou pro vás všichni naprostí cizinci, a dost možná vám jsou i nesympatičtí, ale jak je časem poznáte a nahlídnete pod tu hořkou slupku, přilnete k nim, pochopíte je a oblíbíte si je.

„Zrušili krám s chlastem. Takže, to víte, děláme, co umíme. Nate. Vodka z Estonska, nebo nějaký podobný prdele. Maj tam divný písmenka, vidíte to. Možná to ani není vodka. Ale na to sere pes, trochu to člověku rozežere jazyk, ale na to se dá zvyknout. Je to dobrý na tentononc, jak se tomu nadává? Nastydlej močák!“

Že má Backman talent na utváření zajímavých a originálních postav už jsem se zmínila, ale byl by hřích opomenout jednu poslední a sice nejdůležitější věc, proč jsou autorovi knihy tak skvělé.
Příběh, který vás dojme na milion způsobů, donutí vás popřemýšlet o lidech a o životě, má ještě jednu krásnou vlastnost. Donutí člověka, aby i v zachmuřeném pondělním odpoledni naplňen únavou pozvedl ty koutky úst a pěkně od srdce se zasmál na celý autobus. A to je nejvíc...


Tímto bych povídání ukončila. Skrz ukázky zakomponované do recenze jsem se vám snažila ukázat autorův styl psaní a více přiblížit osobnost hlavní hrdinky.
Tady byla Britt-Marie je skvělá knížka a já doufám, že jste to z toho množství napsaných řádků alepoň někde pochytili a při brzké příležitosti se chopíte šance a někde knihu ukořistíte ♥

5/5*

Rozloučím se s vámi posledním úryvkem:

Britt-Marie se probudí s epochální bolestí hlavy. Leží ve své posteli ve svém pokoji v Tutovčině domě a soused vrtá do zdi, protože když se Britt-Marie zvedne, celý pokoj se s ní zatočí. Britt-Marie se potí a je jí špatně, bolí ji celé tělo a v puse má nahořklou pachuť. Britt-Marie rozhodně není žena zcela bez životních zkušeností, a tak jí okamžitě dojde, v jakém zdravotním stavu se to nachází. Den poté, co u Samiho vypila víc alkoholu než za předchozích čtyřicet let dohromady, existuje jediný rozumný závěr:
„Mám chřipku!“

Lucka