Z deníku ambasadorky - HumbookFest 2019

Psal se pátek 4.10 2019,  kdy jsem bez jediného pomyšlení na školu zabalila věci a s kufrem nacpaným knihami se vydala do Prahy. Byla jsem nervózní, ale natěšená jak malé děcko na Vánoční dárky.

Zítra HumbookFest, dneska merenda s autory... 

Po půl roce čekání a plnění ambasadorských povinností je ten den tady. 

(Taky to uteklo pekelně rychle toho 5. 10., jakože snad rychlostí světla, ale to už tak většinou na akcích, kde se dobře bavíte, bývá no…)

Jak přibližně probíhaly mé myšlenkové pochody asi 2 hodiny před merendou:

1. Pojedu metrem z Čerňáku na Letňany, kde se setkám s Mončou, abych nemusela do Vincaffe tramvají sama a nezabloudila jsem.

2. Knížky na podpis - check.  Dárky pro autory - check. Taška, do které to vše nacpu - check.

3. Asi mám všechno.

4. Sakra, já jsem tak nervózní, že Jayovi a Mary nebudu schopná říct ani ťuk. Zase ze mě vypadne nějaká volovina.

5. [sedím na posteli a jím] Ještě mám hodinu čas, než půjdu. Metrem mi to nebude trvat dlouho…

Víte, teďka vám prozradím, jak se realita lišila od plánování:

Dobu cestování metrem jsem absolutně neodhadla, a přestože jím už nějakou dobu jezdím, přijela jsem pěkně pozdě, čímž mi ujela Monča i s tramvají a mojí poslední nadějí, že na merendu dorazím včas.

A jak už to tak občas bývá, když fakt hodně spěcháte a potřebujete, aby vše odsýpalo jak má, podělá se vám naschvál akorát ještě víc věcí. To jest: z nenadání mi nefungovaly data, a jelikož se zatím nevyznám v tramvajích, nevěděla jsem, jakou linkou a kdy jet.

Teď k tomu připočtěte, že jsem člověk, který pod tlakem a nervozitou sníží výkonnost na polovinu...

Takže poučení pro příště: buď jezděte fakt s velkou rezervou, abyste měli čas vše bez potíží dohledat, anebo se rovnou naučte orientovat v jízdních řádek a když už jsme v tom, možná si radši zmapujte celou Prahu. Ale mám i  třetí možnost: všude choďte pěšky, s velkou časovou rezervou samozřejmě…

Světe div se, ale já na merendu nakonec dorazila. A tramvají. Sama. V čas. Jo, zázraky se dějí...

Pak už vše probíhalo neuvěřitelně pohodově. V kavárně jsem si pokecala s holkami ambasadorkami, snědly jsme pár úžasných dortů a popily nejvíc dokonalou domácí malinovou limonádu.

Dostaly jsme ambasadorské tašky s obrovskou kupou dárků a o chvíli později dorazila Ola se samotnými autory, na které jsme se těšily fakt všechny. Mega moc.

Trochu jsme je vyzpovídaly otázkami a následně přispěly k tvorbě svalů na jejich rukou. Občas si říkám, že podepisování knih musí být účinnější než posilka...

A moje pocity, když jsem se ještě plná euforie vracela domů?

1. Asi jsem toho snědla moc.

2. Z Jaye jsem asi maličko hotová a Zuzku chápu.

3. Jak může být někdo tak vysokej.

4.  Právě jsem mluvila s Australanem.

5. Mary mi připomíná takovou tu milou, hodnou a vždy usměvavou babičku.

6. Mám s oběma fotku…

7. Jsem fakt happy.

8. Může mi někdo prosím říct, jak zítra ráno dám dohromady ty pitomý rohy na Judin cosplay?

Odpověď na 8. bod zní: Přes přílišné starosti celkem na pohodu. Druhý den ráno, těsně před HumbookFestem, jsem se podívala do zrcadla a byla v celku spokojená s tím, co v něm vidím.

Víte, proč se tomu teď v duchu tak divím? Protože slovní spojení jako "ráno" a "spokojená s tím, co vidím v zrdcadle" u mě moc jako nefunguje a neplatí. Ale cosplay se mi fakt povedl.

Co se průběhu samotného festivalu týče, jak už jsem prve zmínila, uteklo to rychle.

.  . . . . . . .  rvr

.--- --   --  - -  --  erfvevf

... ...    .... . . .... . . . . . . ......rfwef

.- - ---- ---- -- - -- - - -  ------- erfewfv

Jo tak rychle, jako jste právě proletěli tuhle změť interpunkce a písmen.

A ne, není v tom žádný skrytý význam, nehledejte ho.

Jenom jsem měla chuť si zabouchat do klávesnice.

Každopádně, celý den jsem si neskutečně užila. Lítala jsem tam a zpět, poseděla si u zajímavé přednášky, neustále potkávala nové i staré knihomoly, pak narychlo sehnala svůj HumbookBattle tým a obstojně jsme prošly v náročných kvízech.

No a najednou byl konec. Venku tma jak v pytli a davy lidí najednou nikde.

Půl rok těšení skončil během lusknutí prstu, ale nebojte, příští rok nás to čeká znovu a já sakramentsky doufám, že se tam uvidíme. Já tam totiž určo budu...

Na závěr jsem si připravila list poděkování:

Děkuju:

1. Míše za skvělou společnost a její nejvíc dokonalý lišky.

2. Opět Míše, za její bagetu, díky které pravděpodobně doteď žiju a dýchám.

3. Všem holkám z mého týmu, byly jste boží.

4. Každému, kdo měl odvahu za mnou přijít a prohodit pár slov nebo se vyfotit. Většinou v neznáme společnosti bývám nervózní a taková nepředvídatelná, takže si vážím toho, že jste to se mnou vydrželi.

5. Všem ambasadorkám, protože jste úžasná parta, s kterou jsem ráda trávila čas a navzájem se podporovala.

6.  Druhé Míše, že mi umožnila okusit krásy ambasadorství a byla skvělou mámou.

7. Ole a všem organizátorům HumbookFestu, bez nichž by to vůbec nebylo takový, jaký to bylo. Skvělý a úžasný to bylo.

8. A nakonec i mým botám, které k mému nemalému překvapení vůbec nedělaly problémy a bez námitek mě pronosily celým dnem bez puchýřů.  I když byl Humbook nezapomenutelný a skvělý, z toho, že po celém dni chození v kožených nových botách nemám puchýře, jsem byla odvařená asi nejvíc.

To bude pro dnešek asi vše.

KONEC HLÁŠENÍ.

Lucka ♥