Jak jsem vyrůstala s knihou

Ahoj ! Není to dávno, co jsme ve škole při slohu dostali za úkol napsat text na téma jak jsme vyrůstali s knihou. Ten den, kdy nám to při hodině paní učitelka zadala, jsem místo souvislého textu o knihách a mém životě napsala jen plnou stránku křížků. Proč? Ehm ne, nezbláznila jsem se. (Alespoň zatím.) Jen jsem měla úplně prázdno a nevěděla jsem o čem psát. A díky bohu, že pak přišly jarní prázdniny a já měla ještě o týden navíc něco vymyslet. A teď už to tu stojí. Černé na bílém. Tak nějak se to ze mě vyhrnulo a jestli to nepostrádá smysl posuďte sami. Důvod, proč jsem to sem dala je ten, že se to celé, stejně jako tento blog, týká mého života a knížek. Schválně, jak podobné dětství jste měli po boku s knížkou vy?

.................................................................................................................................................................

"Mami, přečteš mi pohádku na dobrou noc?"
"Tati, vyprávěj mi něco ještě před tím, než usnu."
V mém raném dětství, den, co den, mě do říše spánku a snů doprovázely příběhy. Ať už smyšlené, opravdové, vymyšlené z hlavy, nebo přečtené z knížek. Každý večer jsem ležela v posteli, rodiče po boku, v ruce buď knížku plnou pohádek, nebo teprve se rodící fantastické příběhy v jejich hlavě. Poslouchala jsem to ráda, dávalo mi to pocit, že na světe neexistují jen ty nudné povinnosti, jako vstávat brzo ráno a chodit do školky, uklízet si pokoj, nebo plnit domácí práce. A pokud jsem ten pocit začínala mít, měla jsem jistotu, že pohádky a fantastické bytosti v nich mě ochrání a vezmou mě do světa, o kterém se může malému dítěti jen zdát.
"Ještě jednu kapitolu."
"Už jenom poslední pohádku, slibuji, pak už půjdu spát."
Kolikrát jsem větu ani nedořekla a už jsem spala.

A kde je tomu teď konec? Kam zmizela doba, kdy jsme s rodiči trávili čas nad knihami a společně si četli? Odpověď by nikdo dlouho nehledal. Vyrostli jsme. V tomto věku už si zřejmě dokážeme představit smysluplnější trávení času než čtení pohádek. Ale kolikrát přijde chvíle, kdy si nepřeju nic jiného než se vrátit v čase. Být zase malá, mít rodiče vedle sebe a příběhy všude kolem nás. Chybí mi to. Když se zamyslím nad tím, že čím starší jsem a dospívám, tím méně společného času máme.

Jako malá jsem pohádky milovala. Člověk by musel pátrat pozorně, aby našel večer, kdy jsem neusínala za poslouchání fantastických příběhů. Nevzpomínám si na všechny knížky, ale v podstatě bylo jedno, co jsem poslouchala. Ať už to byl Ferda Mravenec, pohádky Boženy Němcové, nějaká říkadla, či pohádky o princeznách a statečných rytířích, bavilo mě všechno. V mém případě měly ale vyprávěné vymyšlené pohádky větší úspěch. Taťka vždycky sedával u mojí postele a vyprávěl, co ho napadlo.
Jak jsem rostla, poslouchat pohádky už mě nebavilo. Číst jsem se naučila, a tak jsem si začala nové příběhy hledat sama. Už od mala jsem četla hodně. Ve škole jsme měli takovou soutěž, kdo za rok přečte nejvíce knih, a tak by se asi i dalo říct, že v té době bylo čtení knížek pro mě něco jako celoroční soutěž a honba za vítězstvím. Do teď mám v živé paměti, že jakmile jsem dočetla jakoukoliv knihu, běžela jsem to, celá šťastná, říct rodičům.
Dneska už mi pohádky nikdo nevypráví, čtení přestalo být na prvním místě soutěží a ani chlubit se rodičům o dalším dokončeném kousku nechodím. Čtu si většinou večer, ve tmě a sama. Knížky jsou myslím opravdu dobrá terapie, a i dnes utíkám od problémů a starostí v realitě do knih. Čím starší jsem byla, tím víc jsem si čtení zamilovávala a teď už je to nedílnou součástí mého běžného života. Nikam nejdu bez knihy. I když vím, že na čtení čas nebude, pokaždé si knihu vezmu s sebou. Je to jakýsi reflex, který jsem si v průběhu života zafixovala do paměti. Když máte rýmu, taky sáhnete po kapesníku.
To, že jsme jako malé děti vyrůstali s knihou v ruce, byl jeden z nejdůležitějších okamžiků v našem životě, i když si to možná ani neuvědomujeme. Příběhy nás chránily před realitou, poučovaly nás o životě, který nás teprve čeká, ukazovaly nám nové věci, jež na vlastní oči teprve uvidíme, a hlavně nás s rodinou držely pohromadě. V téhle době, kdy existují počítače, mobily a tablety nezbývá mnoho rodin, kde by večer trávili všichni spolu dohromady a společně se bavili. Takže i ti, kteří čtení moc nemusí, by měli uznat, že všechny ty knížky, pohádky a příběhy nečemu dobrému posloužily a něčeho nás snad i naučily.