Únor 2017

Ahoooj!

Letošní únor nemohl začít lépe. Když pomineme to, že nám na pololetní prázdniny dávají jen jeden den, začátek volna jsem si užívala, jelikož jsme razili do Alp lyžovat. O tom už jsem ale psala samostatný článek (zde), tak se tu moc rozkecávat nebudu.

Celkově se toho v únoru událo hodně. Nevím, jestli to je tím, že si všechno za ten měsíc sesumíruju dohromady a připomenu si co se stalo, a tím pádem se mi zdá, že se oproti jiným měsícům toho teď odehrálo hodně, protože ten zbytek už jsem zapomněla (mám sakra blbou paměť), nebo se toho vážně stalo hodně. Kdo ví? :D

Začínám mít pocit, že je se mnou něco špatně, protože se chovám jinak. Do školy nedělám úkoly, neučím se a věčně něco zapomínám, ne, že by se to normálně nedělo, ale dřív jsem se na tu látku před testem alespoň koukla, teď jen stěží otevřu sešit. Asi jsem nakažená velmi vážnou a nebezpečnou nemocí zvaná lenost. Pravděpodobně budu muset brzo navštívit doktora. 

Pokud jste můj článek o Alpách četli, tak víte, že jsem pár dní potom ještě měla odřené a celé pohmožděné nohy, a protože jsem to já a z tělocviku, který máme vždycky v pátek, nikdy neodejdu bez zranění, ani tento nebyl výjimkou. Při fotbale jsem se omylem nechala nakopnout do nohy, a ještě týden potom se mi po noze táhla dlouhá modřina. (Ten další pátek jsem si zase sedřela kolena.) Hned následující den jeli naši na ples a já zůstala doma sama. Plánovala jsem, že si udělám něco dobrého k večeři, lehnu si k počítači, budu se koukat na filmy, a pak někdy půjdu spát. Sice jsem si dobré jídlo udělala, film jsem taky nějaký viděla, ale spát jsem teda rozhodně nešla. Celou noc jsem nedělala nic jiného, než že jsem psala články a spát jsem šla v neděli v sedm ráno. Domnívala jsem se, že po pár hodinách spánku budu celý den nepoužitelná, ale kupodivu mi nic nebylo. Odpoledne jsme byli u prarodičů na obědě a zbytek dne jsem strávila stahováním filmů. Žádné učení ne, ne, na to je Lucka moc líná!

Začátkem února jsem začala sledovat a i dokoukala seriál Skam na doporučení kamarádky. Jak už víte z článku Napříč filmovým světem #1 (pokud jste ho četli :D), tak jste obeznámeni o tom, že to bylo dokonalý a krásný a miluju Evu, Chrise, Nooru, Isaka a všechny co v tom seriále vůbec hrají ♥

Bože já se zamilovala. On je proště dokonalej ♥♥♥♥ 

Pondělí třináctého nejde popsat jinak než plačným dnem. Zanedlouho Vám vysvětlím proč. Ve škole jsme ten den měli divadelní představení s názvem Memento v rámci protidrogového prevence na škole (určitě z Vás někdo zná knížku od Radka Johna). Celé představení vedl jeden pán, který celou hodinu mluvil, hrál a vyprávěl příběh o mladém klukovi Michalovi, jak se dostává do styku s drogami. V jaké životní situaci se najednou ocitá a co všechno mu drogy způsobují. Mně se přestavení neskutečně líbilo. Bylo to krásně zahrané, dokázala jsem si všechno živě představit (až mě to děsilo) a bylo to i smutné, což mě rozbrečelo. To byl tedy jeden z důvodů, proč jsem pondělí nazvala uplakaným den. Při poslední hodině zemáku se rozbrečela kamarádka, protože jí bylo špatně a taky brečela proto, že nevěděla proč. (:D ?) Jakmile škola skončila, svěřila se druhá kamarádka, že jim umřel pes. Pak jsme brečely všechny. (Ať Sindinka odpočívá v pokoji. Ale ne ta naše. Ta do domu nesmí.) -- > Lucka (kamarádka) měli psa Sindinku - my taky máme psa, který se jmenuje Sindinka a nesmí dovnitř, má boudu venku.

Dalším dnem byl Valentýn, a protože jsme nečekaly, že by nám někdo něco dal, přinesla jsem do školy takové čokoládové Valentýnské srdíčko a všechny jsme ho společně snědly. Doma jsem pak zalezlá v posteli jsem se neustále něčím cpala, litovala jsem se a fňukala nad tím, že jsem sama. 

Ve čtvrtek jsem se na výtvarce pokoušela malovat... Nevím no. Vy byste věděli, kdo je na obrázcích?

O pár dní později jsme se školou šli na anglické divadelní představení Peter Black. Bylo to neskutečně vtipné, kupodivu jsem tomu všemu rozumněla, a navíc to mělo i pěkný a velmi zajímavý příběh. Myslím si, že bychom na taková představení měli chodit častěji. Já se to nekutečně užila.

18.2. Mě teta pozvala na dvouleté výročí trampolín a obecně takového pohybového "klubu"? No každpopádně jsem se na to moc těšila, ale protože jsem nechtěla jít sama, vytáhla jsem s sebou i Péťu. (Zdravím tě! Ještě pořád bolí nohy?) Hodinu jsme za poslouchání super hudby skákali na trampolínách, pak byla bosu a nakonec flowin, který jsme se ale rozhodly vynechat, jelikož jsme byly totálně vyčerpané. A protože jsme zase pořebovaly nabrat energii, šly jsme se najíst. Vedle totiž byly připravené stoly s občerstvením a dort a nealkoholické šampáňo. Byly tam výborné řízky, výborný dort s nápní a snad ještě lepší ovocné "špízy". No, takže bych řekla, že jsem za ten den spíš přibrala, než spálila kalorie, ale užili jsme si to.

Za nedlouho po víkendovém cvičení mi dorazil obal na mobil. Je nejvíc dokonalý a mně se neskutečně líbí ♥

V sobotu jsme jeli nakupovat do Plzně. Všichni, dokonce i s taťkou, který nakupovaní nemá rád. Bylo to super, protože i přes to, že oblečení ve skříni už nemám kam dávat, tak jsme si koupili nové hezké věci, mám nové přeskáče, koupila jsem si nějaké knížky, a hlavně jsem měla k večeři rýžové nudle s kuřecím masem (miluju tohle jídlo♥). Po tom, co jsme dorazili domů nám taťka oznámil, že minimálně dalších deset let s námi nakupovat nepůjde. Asi ho to zmohlo :DD.

V neděli jsem se pak na sebe koukala v televizi. Byl to divný pocit.

O týden později jsme jeli nakupovat - zase, ale bez táty - tentokrát (a do Prahy, ne do Plzně). Toho jsme radši nechaly doma. Tuším totiž, že by to tentokrát nepřežil.

V pátek jsme navštívili Sapu, což je obchodní a kulturní centrum v Praze. Mysleli jsme si, že si tam projdeme všechny ty stánky, ale když jsme zaparkovaly, rozhodly jsme se jít nejprve do potravin. Byl to obrovitánský obchod, něco jako Makro, kde jsme ztvrdly přes hodinu, a když jsme potom vyšli ven, byla už tma a stánky zavřené. Alespoň jsme se dobře najedly a já si zase dala rýžové nudle s kuřecím masem.

Následující den jsme prolezly snad všechny krámy v OC Černý Most. Nakoupily zase spoustu oblečení a jídla a já mamce ukázala, že na světě existuje něco velmi dobrého a chutného zvané  Bubble Tea :D.

Když jsme si v obchodech zkoušely různé to oblečení, a já na sebe neustále koukala do zrcadla, rozhodla jsem se, že budu běhat. Prostě mi to do té hlavy nějak doplulo. A světe div se, já jsem ještě ten den, co jsme se vrátili z Prahy, běhat opravdu šla (Nedivila bych se, kdyby to bylo poprvé a naposled – moje vytrvalost v rozhodnutích nemívá dlouhé trvání.) 

 Co se knížek týče...
... tento měsíc to byla vážně hrůza. Přečetla jsem jenom dvě knížky a další dvě jsem rozečetla.
Byli to Muž jménem Ove - Fredrik Backman (31.1. - 12.2.2017)
            Dreamologie - Lucy Keating (12.2. - 19.2.2017)

Rozečetla jsem Na západní frontě klid, jelikož je to povinná četba, ale totálně mě to nebaví. Proto jsem jí na chvilu odložila a pustila se do Druhé stříbrné knihy snů.
Snad se to ale v příštím měsíci trochu zlepší.

No, a únor je za námi. Doufám, že s ním i zima, protože mám pro teď sněhu už plné zuby. Chci jaro! Léto víc, ale jaro je taky fajn. Je tepleji, svítí sluníčko a zase na mě čeká spoustu nových a vzrušujících událostí, kterých se nemůžu dočkat. Jedna z nich je, že bychom měli mít dorekonstruováno a měl by se začít předělávat můj nový pokoj ♥. Pojedeme do Liberce, do Prahy (zase), budu kupovat spoustu knížek (budou-li finance) a na úplném konci jara (možná už bych měla říct začátek léta)  za mnou přijede Francouzka. Sakra, já už se tak těšííííííííím :)))).

 Lucy