Dvůr mlhy a hněvu - Sarah J. Maas | Recenze + spoilery
Rok a měsíc vydání: 2017/04
Počet stran: 664
Nakladatelství: CooBoo
Série: Dvůr trnů a růží
Doba čtení: 17.5. - 22.5. 2017
Počet stran: 664
Nakladatelství: CooBoo
Série: Dvůr trnů a růží
Doba čtení: 17.5. - 22.5. 2017
Hned z prvu vás rovnou upozorním, že pokud jste tuhle knihu ještě nečetli a chystáte se na to, ve vašem nejlepším zájmu ihned vyjedu z téhle stránky a dřív, než si přečtete tuhle knížku, se sem nevracím, protože tenhle výlev mých pocitů a názorů je tak přecpaný spoilery, že lidem teprve natěšeným na tento díl, by to dost možná zásadně zkazilo život.
Sama vím, jací ti hajzlové spoilery dokážou být mrzáci. Tak k vašemu vlastnímu dobru...
Ale pokud jste již obeznámeni s touto dokonalostí a víte, s čím máte tu čest, jen si račte počíst, protože...
Abyste z toho i vy ostatní něco měli, můžu vám sdělit, že tahle knížka byla dokonalá, zase jedna z mála (po delší době), která mě donutila všechno prožívat společně s hlavními hrdiny a vyvolala ve mě snad všechno, úplně všechno. A rozhodně (a s velkým potěšením) tuto sérii řadím mezi horní příčky v seznamu oblíbených sérií.
Takže...
⇣ NÁSLEDUJÍ SPOILERY ⇣
Nebýt některých recenzí na Goodread, které jsem si pročetla, pravděpodobně bych si ani neuvědomila poměrně zásadní změnu jedné určité postavy v knize. (Byla jsem až moc zaneprázdněná shipováním Rhysanda a Feyre...)
Tamlina, konkrétně. Jak se doprčic mohl z tak milého, starostlivého a hodného mladého muže vyklubat takový majetnický a nesnesitelný parchant? Jen tak, z chvíle na chvíli? Byla to poněkud rychlá změna, až by se dalo spekulovat o tom, jestli to autorka trochu nepřehnala... Ale co se mě týče (teď se nechci nijak dotknout Tamlinových stoupenců), ta jeho náhlá změna charakteru mi akorát tak přišla vhod, protože jsem měla důvod nenávidět toho majetického a nesnesitelného mrzáka, jímž se stal a bez jakýchkoliv výčitek zbožňovat Rhysanda.
Tamlina, konkrétně. Jak se doprčic mohl z tak milého, starostlivého a hodného mladého muže vyklubat takový majetnický a nesnesitelný parchant? Jen tak, z chvíle na chvíli? Byla to poněkud rychlá změna, až by se dalo spekulovat o tom, jestli to autorka trochu nepřehnala... Ale co se mě týče (teď se nechci nijak dotknout Tamlinových stoupenců), ta jeho náhlá změna charakteru mi akorát tak přišla vhod, protože jsem měla důvod nenávidět toho majetického a nesnesitelného mrzáka, jímž se stal a bez jakýchkoliv výčitek zbožňovat Rhysanda.
(Ehm, úpřímě, já Tamlina na začátku měla ráda, jevil se jako vhodný partner, který by mohl stát po Feyriině boku.
Bohužel, jakmile se té jedné noci při oslavě na scéně objevil, v té době ještě zlý a krutý, vladař Nočního dvora - Rhysand - Tamlin byl v tu ránu u mě v tahu a klidně se mohl jít někam zahrabat, protože té noci se Rhys stal mojí doživotní knižní láskou, ať si byl hnusnej a krutej jak chtěl...)
"Myslím, že jsem byla osamělý člověk, který ztratil naději, a možná jsem se zamilovala do první věci, která mi projevila trochu laskavosti a poskytla mi pocit bezpečí."
Bohužel, jakmile se té jedné noci při oslavě na scéně objevil, v té době ještě zlý a krutý, vladař Nočního dvora - Rhysand - Tamlin byl v tu ránu u mě v tahu a klidně se mohl jít někam zahrabat, protože té noci se Rhys stal mojí doživotní knižní láskou, ať si byl hnusnej a krutej jak chtěl...)
Tím se dostáváme k další věci. Jak se nám z hajzlíka Rhysa vyklubal starající se a milující muž, že? Všímáte si té náhlé změny charakterů mezi dvěma Feyriinými soupeři? Upřímě řečeno, tohle byla pasáž knihy, která mě vskutku překvapila (stejně jako asi milion dalších věcí poté...), ale ani zdaleka jsem s tím neměla jediný problém. Ba naopak, akorát mě to donutilo zbožňovat Rhyse více.
Na druhou stranu Tamlin, nyní blbec a parchant číslo jedna, mi nestál ani za sebemenší pěknou myšlenku. Ten ať si hnije někde daleko za zadnicema, kam patří!
Spusta lidí tvrdila, že pokračování této série je stokrát lepší než díl první a já nemůžu nic něž s nimi souhlasit a říci, že je to zatracená pravda. První díl byl super. Autorka si pro začátek a uvedení do příběhu vypomohla retelingem na Krásku a zvíře a mně se tyto motivy vážně líbily. Ale vážně to byla jen jakási pomůcka, která teprve rozpoutala pořádnou podívanou. Nemůžu v tuto chvíli říct nic jiného, než že klobouk dolů před Massovou za to, jaký skvostný svět tu stvořila ♥
V pokračování se také více zaměřila na popisy okolní krajiny, hlubší charakteristiky postav a více akce a dějových zvratů, což jsem shledávala velmi povedeným a novým obohacením o celý příběh.
Knížka byla plná akce, zvratů a překvapení. Ta překvapení, těch tam ale bylo, obzvláště toho "Druh a družka" jsem se nemohla nabažit.
Byl to sice totální šok, vůbec bych něco takového nečekala, ale byl to ten v dobrém smyslu myšlený šok. V tu chvíli jsem snad radostí do stropu skákala, jak moc jsem byla za tuto novinu šťastná, když se tak potvrdilo, že aby byl Rhys s Feyre nechci jenom já, ale i samotný Kotlík :D
"Pak jsem se naučil tvoje jméno. Slyšet ho... byla jako odpověď na otázku, kterou jsem si pokládal pět set let."
Proto mi hrozil infarkt ve chvíli, kdy na posledních stránkách král Hybernu roztrhl pouto mezi Rhysem a Feyre. Ježiši! Já si vážně myslela, že to bylo to pouto družky a druha, které je spolu spojovalo. Díky bohu, že si ale král neuvědomil, že zrušil pouze dohodu, před dlouhou dobou uzavřenou, a to nesmírně vzácné a důležité pouto samotné zůstalo netknuté. Málem mě klepla pepka, když mi došlo, co to mohlo znamenat. Ještě, že měla autorka tolik rozumu nic takového neprovádět. To bych si na ní jinak musela později počkat před domem a ona by rozhodně nebyla ráda, že mě vidí.
Co se týče námi čtenáři nově objevené Rhysandovi rodiny, ať už to byla Mor, Amren, Cassian, či Azriel, všechny jsem od první chvíle měla ráda. Moc jsem podporovala jejich oddannost jeden druhému a potřebu se navzájem ochraňovat. A i když pokrevně příbuzní nebyli (vyjímaje Mor), byl na ně jako na rodinu krásný pohled. Ale rodina, nerodina, pevně doufám, že se Az konečne dokope k tomu, aby vlepil Mor takovou pusu, na kterou už na dosmrti nezapomene, a že je věčnost dlouhá... (Ty chvíle, kdy oba dva po sobě navzájem touží, ale nikdo nic neudělá.... No tak lidi!)
I přesto, jaká byla tahle kniha dokonalost, mě tu jedna věc neskutečně vytáčela - chvíle, kdy Fyere srovnávala Rhyse s Tamlinem. Proč to doprčic děláš, holka ?!!!!!
To bylo samé: On je takový, ale udělal spoustu dobrých věcí, ten druhý je úplný opak, ale, ale, ale....
I když jsem do Tamlina byla zamilovaná, uvěznil mě v jeho vlastním domě, zatímco Rhysand, kterého z duše nenávidím, mě zachránil. Co mám dělat? A bla, bla, bla.... Jako vážně?!! Nejradši bych ti utrhla hlavu, že je vůbec srovnáváš!
A co se samotného konce týče, ve chvíli, kdy jsem knihu dočítala a hltala každičký detail, vystřídalo se ve mě nespočet různých a protichůdných emocí.
Do nebes volající má radost byla v momentě, když se potvrdilo, že pouto druha a družky je v pořádku a neporušené. (Situace před tím vypadala podstatně ztrápeněji a žalostněji.)
I když Feyre jen hrála oddanost Tamlinovi, mohla jsem puknout zlostí, jakmile si jí ten parchant odváděl do svého sídla, pryč od Rhyse a ostatních, a Luciena bych nejraději přiškrtila, aby si uvědomil, jako jaký tupec se choval, a jak moc mu jeho oddanost Tamlinovi zastiňovala mozek.
Jenže po dočtení ve mě zůstala hromada smutku kvůli Cassianovým křídlům a zničenému Azrielovi.
Každopádně, všechno z počátku vypadalo nadějně, ba i dokonce tak, že vše skončí dobře. Jaksi se nám to ale zkomplikovalo, no...
Jednoduše řečeno, tahle knížka byla skvost a já si jí zamilovala, stejně, jako každého dobrého člověka v příběhu. (Tamlin se ani za nic nepočítá.) Doufám, že až jednou půjdu do nebe, jako odměna mě tam bude čekat stejně sexy, lstivý, chytrý a pohledný chlapík, jako byl Rhys zde. (Když se osobně dostaví, nebudu proti...) No a mezitím mi nezbývá nic jiného než čekat a maximálně tak sdělit redakci CooBoo, aby si pospíšili s vydáním třetího dílu, jelikož se momentálně cejtím jako člověk závislí na drogách, který již dlouhou dobu nepozřel svojí potřebnou dávku.
Tak si lidi prosím pospěšte, jinak vám tu brzy silně abstinující člověk umře. Žena. Mladá, abych byla přesná.
Co se týče námi čtenáři nově objevené Rhysandovi rodiny, ať už to byla Mor, Amren, Cassian, či Azriel, všechny jsem od první chvíle měla ráda. Moc jsem podporovala jejich oddannost jeden druhému a potřebu se navzájem ochraňovat. A i když pokrevně příbuzní nebyli (vyjímaje Mor), byl na ně jako na rodinu krásný pohled. Ale rodina, nerodina, pevně doufám, že se Az konečne dokope k tomu, aby vlepil Mor takovou pusu, na kterou už na dosmrti nezapomene, a že je věčnost dlouhá... (Ty chvíle, kdy oba dva po sobě navzájem touží, ale nikdo nic neudělá.... No tak lidi!)
I přesto, jaká byla tahle kniha dokonalost, mě tu jedna věc neskutečně vytáčela - chvíle, kdy Fyere srovnávala Rhyse s Tamlinem. Proč to doprčic děláš, holka ?!!!!!
To bylo samé: On je takový, ale udělal spoustu dobrých věcí, ten druhý je úplný opak, ale, ale, ale....
I když jsem do Tamlina byla zamilovaná, uvěznil mě v jeho vlastním domě, zatímco Rhysand, kterého z duše nenávidím, mě zachránil. Co mám dělat? A bla, bla, bla.... Jako vážně?!! Nejradši bych ti utrhla hlavu, že je vůbec srovnáváš!
A co se samotného konce týče, ve chvíli, kdy jsem knihu dočítala a hltala každičký detail, vystřídalo se ve mě nespočet různých a protichůdných emocí.
Do nebes volající má radost byla v momentě, když se potvrdilo, že pouto druha a družky je v pořádku a neporušené. (Situace před tím vypadala podstatně ztrápeněji a žalostněji.)
I když Feyre jen hrála oddanost Tamlinovi, mohla jsem puknout zlostí, jakmile si jí ten parchant odváděl do svého sídla, pryč od Rhyse a ostatních, a Luciena bych nejraději přiškrtila, aby si uvědomil, jako jaký tupec se choval, a jak moc mu jeho oddanost Tamlinovi zastiňovala mozek.
Jenže po dočtení ve mě zůstala hromada smutku kvůli Cassianovým křídlům a zničenému Azrielovi.
Každopádně, všechno z počátku vypadalo nadějně, ba i dokonce tak, že vše skončí dobře. Jaksi se nám to ale zkomplikovalo, no...
Jednoduše řečeno, tahle knížka byla skvost a já si jí zamilovala, stejně, jako každého dobrého člověka v příběhu. (Tamlin se ani za nic nepočítá.) Doufám, že až jednou půjdu do nebe, jako odměna mě tam bude čekat stejně sexy, lstivý, chytrý a pohledný chlapík, jako byl Rhys zde. (Když se osobně dostaví, nebudu proti...) No a mezitím mi nezbývá nic jiného než čekat a maximálně tak sdělit redakci CooBoo, aby si pospíšili s vydáním třetího dílu, jelikož se momentálně cejtím jako člověk závislí na drogách, který již dlouhou dobu nepozřel svojí potřebnou dávku.
Tak si lidi prosím pospěšte, jinak vám tu brzy silně abstinující člověk umře. Žena. Mladá, abych byla přesná.
Oblíbená věta/citát:
To the stars who listen and the dreams that are answered.
Hodnocení:
Postavy: 100%
Zápletka: 100%
Konec: 100%
Obálka: 80%
Originalita: 100%
CELKEM: 98,5%
