Francouzi u nás | výměnný pobyt

Začátkem roku jsem se přihlásila, že mám zájem se účastnit výměnného pobytu do Francie. A ani za mák nelituju toho, že jsem to udělala. Byly to totiž jedny z nejlepších dní v mém životě. Jednou největší radostí v celé téhle události byla moje korespondentka – Clara, kterou jsem si vybrala vlastně úplně náhodou v podobě listu s informacemi o ní.

V tomto článku se dozvíte vše, co jsme zde podnikali, co se dělo a mé dojmy. Takže se dá i říci, že tohle je můj jakýsi deník z celého pobytu, co tu Francouzi byli ♥

Omluvte tu velkou délku, ale do menší hrsti slov se to nacpat nedalo, je toho tolik, co říct…

0. Den

Možná bych spíše měla říci nultý večer, jelikož jsme si naše korespondenty vyzvedávali kolem osmé hodiny večerní. Napjatí, plní očekávání a neskutečné trémy. Že jsme si většina z nás s nimi několik měsíců předem dopisovali, nic na ničem neměnilo, protože mohli být úplně jiní, než jací jsme si mysleli, že budou. Čekali jsme asi půl hodiny na autobusovém nádraží... A pak jsme uviděli přijíždět ten autobus... Neuvěříte, kolik emocí se ve mně v tu chvíli mihlo - tréma, zvědavost, nedočkavost, strach, nervozita, štěstí, ... Moje Francouzka vystupovala mezi posledníma a přiznám se vám, že když jsem ji uviděla, překvapila mě. Sice už jsem ji viděla na fotkách i některých videí, ale takhle na živo vypadala ještě mileji a přátelštěji. Byla vyšší a dost hubená, ale neskutečně milá. Jelikož jsme měli transparenty s jejich jmény, věděla, ke komu jít. Pozdravila mě dvěma pusami na tvář. Samozřejmě bych to nebyla já, abych zase neudělala nějakou trapnou věc. Neřekla jsem "Hello!", když přicházela, jen "Ahoj!", jako by mi nedocházelo, s kým mluvím. A když jsme šly k autu, řekla mi "I´m so happy.", jenže já jí nerozuměla, protože mluvila celkem potichu (a je obecně známou pravdou, že já jsem hluchá), a navíc poslední slova jaksi protáhla. Ale já nemohla, jako každý jiný normální člověk říct "What did you say?", já blbec řekla "Cože?", jasně že mi nerozuměla. No, a tak nějak to asi začalo...

Ale nechci strašit nebylo to strašný, naopak se všechno totálně vyvedlo :D

1. Den

Na první den jsme si pro ně, my Češi, připravili koncert. Hned z rána je u nás ve škole přivítala ředitelka, a pak jsme čekali, protože oni měli prohlídku školy. Nevěděli jsme, kam jít a co dělat, protože ve všem byl strašný zmatek. Ale koncert se povedl, trval asi něco okolo hodiny. Následně už jsme se rozdělili, Francouzi šli na obhlídku města a my na poslední dvě vyučovací hodiny do školy, to nám klidně mohli odpustit. Odpoledne jsem jí s sebou vzala na výtvarku, kde to bylo super, všichni z ní byli nadšení, včetně učitele, který by se nejraději stále na něco vyptával. Z této pohodové a poměrně i vtipné hodiny si Clara odnesla dva obrázky. Adele, kterou jsme obě malovaly a svůj portrét, který jí jedna holčina od nás věnovala. Na zadní stranu jsme se jí ještě všichni podepsali, aby měla na co vzpomínat... Byl to super první den. 

2. Den

V pátek jsme strávili v Praze. My Češi jsme měli prohlídku Vyšehradu, Francouzi středu města. Bylo krásně a svítilo sluníčko. No, později, když jsme se zase všichni sešli, dostali jsme rozchod na Václaváku, asi hodinu, a když se volný čas blížil ke konci, zjistili jsme, že nám chybí jedna Francouzka a nastal zmatek. Asi půl hodiny, možná i víc, jsme ji hledali. Prý jí našli na nádraží, do teď nechápu, jak se tam ocitla, ani pořádně nemám objasněno, jak se to všechno vlastně stalo, hlavní ale bylo, že se všichni našli. Cestou tam i zpět jsme s holkami seděly na pětkách, což se stalo asi poprvé od té doby, co chodíme na gympl a řeknu vám, že chápu, proč se tam většina hned hrne...

Ten den jsme spolu s Clarou moc nebyly, ale večer jsme si zas povídaly a brzo na to usnuly.

3. Den

Následovala sobota a s ní výlet do Sušice do lanového centra společně s kamarádkou a její korespondentkou Emou. Dostaly jsme instrukce, ověsily se všemožnými pruhy a lany a už jsme lezly mezi korunami stromů. Byl to neskutečně super den, plný zábavy a smíchu. Odpoledne jsme strávily v restauraci u pizz a jiných dobrot a zakončily to badmintonem a zmrzkou u nás na zahradě. Mimo jiné jsme se naučili pár francouzských slov, jako byla veverka, či mravenec. Asi je nikdy nepoužiju, ale pamatuju si je doteď a jsem na sebe hrdá, že umím vůbec něco francouzsky.

4. Den

Ráno pršelo a my neměly doma moc co dělat. A tak jsme si pustily film. Francouzský s českými titulky - I dva jsou rodina. Krásný, vtipný a i smutný film. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem se na něj nedívala sama, ale já ho ze začátku vůbec nepochopila a Clara mi pak všechno musela vysvětlovat. Protože jsem chtěla, aby poznala naše okolí, vyrazily jsme společně s Falkem a Cindy na procházku. Z krátké a nenáročné cesty se nakonec vyklubala dvou a půl hodinová túra, po které nás bolely neskutečně nohy a psy jsme unavily tak, že zalehly a spaly. Ale vzniklo spoustu krásných fotek a udělaly jsme si nové kamarádky, které jsme na louce podél potkaly. Oběd byl velmi rychlý, palačinky s nutellou, jídlo, které obě milujeme. Hned na to už jsme byly ve vedlejším městě u bazénu, kde jsme počkali na ostatní lidi a společně vyrazili do kamarádova domu, Češi i Francouzi, sledovat hokejové utkání na MS Francie vs. Česko. Popravě, bylo málo lidí, kdo se na hokej koukal, hlavně asi já s Péťou. Většina jela hry, Instagram a Facebook.  Každopádně to nebyl špatný večer, zahrnujíce to, že jsme vyhráli, myslím, 5:2. Jenže ten den, nehledě na to, že byla sranda, o našich přátelích z Francie jsme se dozvěděli zase něco víc, včetně toho, že spousta jejich kluků je stejně prdlá, jako ti naši, nějak jsem se cítila, že tam v tu dobu nezapadám. Já se holt umím občas hodně špatně začleňovat do kolektivu. 

Falko a Cindy

naše nové kámošky

5. Den

V pondělí jsme vyjeli do Karlových Varů a díky bohu, už se nám nikdo neztratil. Snědli jsme si lázeňskou oplatku, někteří z nás ochutnali prameny a pak byl půl hodinový rozchod při kterém jsme stihly s holkami zajít do Mekáče, navštívit Levné knihy, koupit oplatky na cestu, a ještě uvidět chlápky levitující ve vzduchu. (Už ale vím, jak to funguje, věda má navrch, bohužel...)

Pak následoval Moser, zahrnujíce prohlídku dílny, kde bylo šílené vedro a jakési galerie, včetně asi pětiminutového filmu ukazující, jak se vyrábí a zpracovává sklo. Byl to fajn den, ale zase jsme do postele padly únavou, jak pytle od brambor.

6. Den

Další den jsme autobusem vyrazily do školy a Francouzi ty hodiny trávili v hodinách též. Po tom, co jsem se Clary zeptala, co si o naší škole myslí, řekla, že je to mnohem lepší než u nich. Tak to jsem na to zvědavá...

A protože jedna z Francouzek měla narozeniny, uspořádala se pro ní "oslava" v jedné z místních restaurací. A jelikož je Clara jednou z jejích nejlepších kamarádek, chtěla tam být a já jí to nechtěla odepírat. Jenže já ani Péťa jsme tam nechtěly, a tak jsme se nakonec dohodly na něčem jiném. Po škole jsme všechny tři jely k nám domů. Prošly si naší malou vesnici, udělaly spoustu selfíček a potkaly přítulného kocoura (jako vážně zvířecího kocoura mám na mysli :D).  Bavily jsme se částečně tím, že jsme Claru podporovaly v tom, aby nám říkala česká slova. A večer jsme jely zpět do města. Clara šla na oslavu a já s Péťou na čínské nudle a následně do parku. 

Věci, které se mi na Claře nejvíce líbily byly, ty, které jsme měly společné - kreslení, poslouchání stejných interpretů, milování Teen Wolf a čtení. Proto bylo super, když jsme si, já knížku, ona čtečku, začaly číst a obě jsme byly spokojené. To bylo fakt super.

7. Den

Jeli Francouzi sami do Plzně a my jsme skejsly ve škole a učili se.  Ale za to jsme měli čas se s ostatníma podělit o dojmy a jiné zážitky. Odpoledne, protože jsem nechtěla jen tak sedět na zadku a nic nedělat, protože jsme nebyly zas tak unavené, jako předchozí dny, vyrazily jsme bruslit. Jen pár kilometrů na všerubské cyklostezce, ale bylo to fajn. Svítilo sluníčko a vítr nás hnal vpřed.

8. Den

Osmý den jsme razili do Českého Krumlova, kde, domnívám se, jsem doposud ještě nebyla. Prošli jsme si zámek i s průvodcem, který byl neskutečně vtipný, mluvil příjemným hlasem a kupodivu mě ten jeho výklad vůbec nenudil. (Většinou mě tak v polovině to povídání přestane bavit.) Měli jsme i možnost si projít místní starodávné, ale krásné uličky a podívat se na náměstí. Poprvé jsem ochutnala trdelník se zmrzlinou (trdelník už jsem měla, jen ne se zmrzlinou, mimochodem, je to šíleně sladký!!!). Překvapilo mě, kolik Japonců, Vietnamců a Číňanů, nebo jaký všechny národnosti tu tohoto vzhledu byly, každopádně hodně!!!

9. Den

Pak přišel vlastně poslední celý den pro ně v Čechách. My jsme se celý den učili, oni nevím popravdě, co dělali, ale po obědě jsme pro ně měli připravit jakousi rozlučku. Lidi přinesli muffiny, brambůrky, zákusky, pití různého druhu a my s Clarou jsme přispěly Tiramisu, kterou jsme společně zhotovily. Snažili jsme se hrát hry, respektive, prvně židličkovanou, ale to se vzhledem k málu prostoru pro pohyb, a navíc jejich extrémně pomalému pohybu, moc nedalo, a nakonec jsme to vzdali. Ale byla to sranda. Ke konci jsme spustili karaoke a bylo, alespoň pro mě, to neskutečně pěkné a dojemné, když všichni najednou zpívali. Po uklizení jídelny jsme se většina z nás vydali do parku a tady proseděli, propovídali a prosmáli tři hodiny. Večer jsme si povídaly, četly a snažily se nemyslet na zítřejší poslední ráno.

10. Den

Vstaly jsme dost brzy. Nasnídaly se a před domem došlo k prvním slzám. Mamka se loučila, protože s námi neodjížděla. Pokusila se (velmi úspěšně, dobrá práce mami) Claře sdělit pár anglických vět, a pak už jsme se objímaly a brečely. Jakmile jsme dorazili i s taťkou na místo, slzy už nešlo zadržovat. Brečela jsem jak malé dítě celou dobu, objímali jsme se a loučili. Odjeli strašně brzo. A pak už každý odešel domů se ještě prospat. Bylo to najednou strašně divné, že tu není....

Za těch deset úžasných dní jsme poznali nové kamarády, sblížili se se spolužáky a českými kamarády a poznali spoustu nových věcí. Naučili se pár francouzských frází a objevili nám doposud neznámé francouzské zvyky. Věděli jste třeba, že když Francouzi dojí, nedají příbor na talíř, ale položí ho na stůl? To nás vážně překvapilo, když jsme to viděli.

Když už jsem se zmínila o tom jídle, celkem se bojím do té Francie za pár týdnů jet. Je známo, že jí neskutečně pomalu a o mně je známo, že jím zase naopak strašně rychle, tak jsem zvědavá, jak dlouho tam pak budu sedět u jejich stolu, talíř prázdný, zatímco oni ještě nebyli ani v půlce pokrmu... Uvidíme.

Těch deset dní mi totálně vydrancovalo peněženku. Kavárny, zmrzlina tuhle, nanuk támhle. McDonald´s tady, Knihkupectví opodál... Ale stálo to za to.

Měla jsem obrovitánské štěstí na svoji korespondentku. Milá, hodná, ochotná a přátelská. Trochu tichá, ale to jsem plně vynahrazovala já svým žvatláním.

Během této chvíle se i podařilo dát dohromady dva francouzsko-české páry, které spolu vypadaly neskutečně roztomile a všem jsem to moc přála, ale samozřejmě přijde i myšlenka na "forever alone", no.

Kdybych měla najít rozdíly, mezi francouzskýma a českýma dětma, spoustu by se jich našlo. Francouzi jsou děsně, ale neskutečně hrozně pomalí. Ve všem. Jí pomalu, chodí pomalu, věci dělají pomalu, jen mluví rychle, ale Češi prý rychleji. Jejich kolektiv byl skvělý. Všichni se spolu hodně bavili, jeden druhého navzájem dobře znali a nikdo se neskupinkoval na kluky a holky, jak to máme ve zvyku dělat my. Jsou poměrně malý a drobní, ale spoustu kluků, nehledě na to, že byli pěkní, byli to i gentlemani. Na rozdíl od spousty našich českých kluků.

A jsme na úplném konci.

Čekali jsme několik měsíců, než své korespondenty potkáme tváří v tvář. A když se to konečně stalo, dny uplynuly sakra rychle. A najednou byl konec, sobota brzo ráno a my jsme se za doprovodu spousty slz loučili na nádraží, kde to všechno i začalo. A najednou už byli pryč.

Jsem neskutečně ráda, že jsem se do výměnného pobytu přihlásila. Mluvila jsem víc anglicky (až mi to vlezlo do hlavy), našla si nové kamarády a zažila spoustu legrace. Byla to výborná zkušenost a jsem za ní ráda a doufám, že za těch pár týdnů to bude ve Francii ještě o něco lepší.