Dokonalé dcery, synové a rodiče neexistují

Ahoj lidi,

přemýšleli jste někdy nad tím, jestli jste dobrým synem, či dcerou vašim rodičům? Ehm, asi blbá otázka, že? Jasně že jo, nepochybuji o tom, že jste se nad tím alespoň jednou v životě zamysleli, protože je to celkem důležitá otázka, a její odpověď nese důležitou roli v tom kdo jste a co to vlastně o vás vypovídá.

Jenže v celku jednoduchá otázka má poměrně složitou odpověď a už podle toho, jak moc jste schopni se vychválit nebo zkritizovat, není zcela jednoduché dát ji dohromady.

Ani já to tak úplně nedokážu říct, což o to, zkritizovat se dokážu, s vychvalováním už je to těžší, protože mi nikdy moc nešlo vychvalovat sebe samu. Jenže hlavní problém tkví v tom, že nevím, jak by ideální dcera měla vypadat a jaké vlastnosti mít. Dobře, dobře, to asi tuším... Hodná, milá, ochotná, poslušná a chytrá? Možná.
Každý rodič by si určitě přál mít dítě splňující všechny jeho přání, priority. Ale to tak úplně nejde, protože žádný člověk na téhle kulaté planetě Zemi není dokonalý, každý má chyby (alespoň jednu) a vy rodičové se s tím zkrátka musíte smířit. Dokonalý nebudeme, to vám slibujeme. Vždyť to nejste ani vy, ne?

Občas se setkám s tím typem rodičů (většinou ve filmech a knížkách, abychom si rozuměli), kteří chtějí mít dokonalé dítě. Musí se jenom učit, cvičit a jíst zdravě kvůli dokonalé postavě, má milion kroužků, aby bylo všestranně šikovné... A to je špatně. To už pak není člověk, ale chodící dokonalý robot. Ten být dokonalý může. Roboti ano, to jsou jen stroje s hlavou plnou všech chytrých, prospěšných myšlenek a nápadů, co existují. Jenže lidi ne, ti zkrátka musí mít chyby.

Občas se zamyslím a ptám se, jestli já jsem dobré a vysněné dítě svých rodičů. Jestli jsem dostatečně hodná, ochotná? Zda jsou na mě vůbec pyšní? Mají mě rádi i přes tu spoustu nedokonalostí, co ve mně je? Odpovědi nejsou jednoduché, natož pak z toho vyvodit jeden celistvý závěr.

Věc, o které jsem jistě přesvědčená je ta, že mě rodiče dobře vychovávali a vždy mě vedli ke správným věcem. Spolu jsme měli stanovená určitá pravidla a hranice, které jsem měla dodržovat, ale přesto mi nechávali určitou volnost nad některými rozhodnutími, o kterých si mysleli, že jsem schopná správně vyřešit. Někdy se ale stane, že vlak vykolejí, že utečenec překročí zakázané hranice. A já v mém dětství udělala pár špatných rozhodnutí, které pak vedly k potrestání a následnému uvědomění si, že to bylo špatně. Když mi rodiče řekli, ať neběhám po té namrzlé silnici, že spadnu a ublížím si, jako malé dítě tomu moc nevěnujete pozornost. Takže běžíte dál a tu pusu si fakt namelete. A je to akorát dobře, protože si uvědomíte, že na větě: "Rodiče mají vždycky pravdu" asi vážně něco bude a příště se pádu vyvarujete a kolena si nerozbijete, protože rodiče poslechnete.

Ale kromě pochybných otázek, jestli oplývám těmi dobrými vlastnostmi, které člověk může mít, musí přijít řada i na ty méně pěkné. Vadí jim, že jsem drzá? Že dělám ukvapená rozhodnutí? A občas provedu špatnou věc? Budou ze mě zklamaní, až jednou udělám opravdu hloupou chybu? To mě přivádí na myšlenku, jak by rodiče reagovali, kdybych zjistila, že jsem třeba v sedmnácti těhotná? Nebo co by se stalo, kdybych byla homosexuál? Nechci strašit rodičové... Dítě plánuju až po dokončení studia (VŠ mám na mysli :D) a kluci se mi líbí tak o 100% více než holky, ale tak kdo ví, život si pro nás připravuje nečekaná překvapení a je plný ostrých zatáček, kde nevidíte za roh, takže nemůžete vědět, co přijde. Leda byste měli věštecké schopnosti. Což já nemám, i když v posledních týdnech o tom malinko začínám pochybovat…

Zpátky k otázkám o mých špatných vlastnostech... Myslím, že odpověď by byla kladná, vadilo by jim to, ale přenesli by se přes to, protože ví, že si to časem uvědomím a poučím se z toho. Už je slyším říkat: "Jsou to tvá rozhodnutí, tvé činy a tvé chyby. Co si napečeš, to si taky sníš. Však jsou to zkušenosti, které tě snad dalších chyb vyvarují."

Takže odpověď na otázku, jestli jsem dobrá dcera by byla ano, jsem dobrá, nikoli dokonalá. Nejsem robot ani jiný mechanický stroj, pamatujete? Jen Č.L.O.V.Ě.K.

Pokus o stručné shrnutí mé osobnosti + jakýsi závěr:
Snažím se ve škole (i když se moc neučím, upřímně řečeno), pomáhám doma, jak vevnitř s domácími pracemi, jako je žehlení, luxování, vytírání,... ale i na zahradě, kdekoli je zrovna potřeba. Někdy dosáhnu nějakého úspěchu a jindy jsou to jen maličkosti, které vytváří tu dobrou stránku mé osobnosti.
Občas mívám špatné nálady, které vedou k malicherným a naprosto zbytečným hádkám, kterých později lituji. Někdy jsem trochu drzá (jak mamka říká, jsem ještě myslí a řečí ve škole, zatím co už se vlastně nacházím doma) a neskutečně líná cokoli udělat, či komukoli pomoct (občas), ale stále jsou to vlastnosti patřící k mé osobnosti.

Vždyť i dobrý člověk má špatné vlastnosti. Ale proč je právě dobrý, když dělá chyby?

Protože není dokonalý, protože je to zkrátka jen člověk.

Člověk, který je dobrý i přes své chyby.

A nebo právě kvůli nim.

Lucy